Dlouho jsem nic nenapsala. Ne snad proto, že by mě přestalo bavit, že se lidi smějou našemu neštěstí, ale zkrátka proto, že mam asi tolik osobního života, jako Zeman zdravejch jater.
Loni jsme s Deny poprvé vyrazily společně na dovolenou k moři. Ukázalo se, že last minute není určený pro neočkované hříšníky, takže nám covid poněkud zkomplikoval plány. Jedinou zemí, která viděla jako větší problém, že jsme veganky, byl Egypt.
Spousta ženských by mohla tvrdit, že k životu nepotřebuje chlapa. Já dlouho věřila, že ženská emancipace končí na konci lepenky. Milé ženy, bydlenky, matky...Není to tak. Na konci každé lepenky je pouze ideální chvíle na montážní pěnu.
Ještě předtím, než jsme začaly mluvit plynulou řemeslničtinou a používat ve větě slova jako - drenáž, na spad a přímočarka, naučily jsme se mluvit jako krávy.
Vrcholem letošních narozenin byl dárkový certifikát na thajskou masáž. A protože mým zádům pomalu dochází, že osmnáct nám už celou dekádu není, tak to byl ten nejlepší dárek. A současně nejhorší.