Psychosympoška na motorce
Tenhle příběh se skutečně stal. Stal se mně, asociální Týně, která ještě v sobotu ráno věřila, že se lidstvo potřebuje zbavit závislosti na telefonu.
Květen je pro mě posledních pár let nádherným okamžikem, kdy po dlouhé zimě konečně nasedám na svůj stroj, jehož výkon se neměří silou koňskou, nýbrž silou asi tak dvou italských chrtíků.
Konečně mi na telefonu vyskočila ta dlouho očekávaná zpráva, že si můžu v servisu vyzvednout svojí Vespu připravenou na další sezónu. Sedáme s Deny do auta a vyrážíme si převzít stroj, který mě Deny před dvěma lety donutila koupit, přestože jeho cena dvakrát převyšovala náš rozpočet. Důvod? "Z tohodle došáhnu na zem." Kolikrát na něm jela? Správně.
40 kilometrů ze servisu zpátky domů lze absolvovat třemi trasami:
Delší ale bezpečnou.
Kratší ale méně bezpečnou.
Delší a nebezpečnou.
Správně.
"Já tě navedu, zpátky už přes ty drncáky nejedu," řekne Deny zpoza volantu našeho SUV s pohonem čtyř kol, aby se vyhnula rozkopanému úseku o délce sto metrů.
"Dobře," řeknu já z kompaktního italského skútru s pohonem ze sekačky a koly velikosti Fidorky.
Zhruba ve druhé vesnici začnu na Deny mávat, aby zastavila. Vítr mi z hlavy sráží helmu, pod kterou standardně vozím ještě pokrývku hlavy, takže je mi teď velká. Pokaždé, když Deny auto trošku zpomalí, začnu mávat a ukazovat, ať zastaví. Celá vesnice mi mává nazpátky. Vypadam jako nejšťastnější řidič Vespy široko daleko. A tak mávám, protože mi helma už prakticky trhá hlavu dozadu a Deny stále jede. Ve snaze najít klakson začnu blikat doprava, rozsvěcet dálkový světla a pak konečně "TŮP!" Deny konečně stojí.
V autě jsem pro jistotu měla i Deny helmu, která sice drží na hlavě, ale přes poškrábané plexisklo není vidět dopředu. Rychlým výpočtem usuzuju, že dalších 30 km poslepu zvládnu, hlavně, že mi hlavu bude chránit něco víc než culík. Současně řeknu větu, které mám příštích chvil velice litovat.
"Ještě si tu necham mobil, padá mi z kapsy."
Jo. Já vim. Idiot. Ale Deny řekla, že pojede tak "aby mi kryla záda." A já jí to věřila. Jo. Já vim. Jsem idiot.
Pár ostřejších zatáček nás za lesem vyflusne na rychlostní silnici, kde se auta pohybují průměrnou rychlostí 120 km/hod. Nakládám tedy Vespě co to dá. Kolik to dá, teda nevim, protože tachometr neukazuje od loňska rychlost. Ale ze škubání a dávivých zvuků chrítka usuzuju, že jsem daleko za hranicí vyhlídkové jízdy po Římě.
Když konečně vidím obrysy města, uleví se mi. Předčasně. Město je můj revír. Protáhnu se skulinkami mezi auty, semafory opouštím první a co nevidět opouštím město na jeho druhé straně. K nám domů už je to jen z vesnice do vesnice a další vesnice. Ukazuju Deny, která jede za mnou, že mně může předjet a jet napřed. Deny totiž standardně jezdí 120kou úplně všude, takže jí tímto vysvobozuju, zatímco já si hodlám užít první klidné společné okamžiky s mojí Italkou.
To se mi povede přesně do další vesnice. Vezmu za plyn, chrti kvílí….a stojim. Tak tak udržím motorku na silnici a jen těsně vybalancuju hrozící pád. Zastavím skútr u krajnice. Vezmu za plyn….a nic. Motor hučí, ale kolo se netočí. Domů zbývá 7 kilometrů. Deny už tam pravděpodobně je. I s mým telefonem na zadním sedadle.
No nic. Zvládla jsem přejít dva státy pěšky, zvládnu ujít 7 kilometrů se skútrem.
Nezvládnu. Vespa váží skoro 200 kilo. To je o 140 víc než vážím já. První úsek zvládám tlačit motorku po cyklostezce. S blížícím se deštěm se množství lidí, které v našich končinách můžete potkat, blíží prakticky nule, ale po chvíli konečně vidím dva lidi se psem.
V normálním životě, kde u sebe nemám přimontované dvěstěkilové závaží a mám mobil, dělám všechno proto, abych nemusela mluvit s cizími lidmi. Nasazuju tedy psychopaticky sympatický výraz, který má okolí přesvědčit o tom, že motorka není záminka, abych je usmrtila a ukradla jim jorkšíra.
"Dobrýýýýýý déééén, prosííím vááás…nemáte mobilní telefon (wtf, jakej jinej asi? Co to kecam?") ze kterého bych si mohla zavolat?"
Dáma s jorkšírem odpoví kvapně, že telefon nemá, že jenom venčí. Její, hádám sedmnáctiletý syn, odpoví, že ani on telefon nemá. Normálně by mě ta situace dojala. Syn s mámou na procházce, bez mobilu. Teď ho nenávidim. Kterej puberťák jde dneska doprdele ven s mámou a bez mobilu? Je vadnej?!
Tlačím dál.
Na mé pouti potkávám další dva lidi. Dva muži (jupí!) opravují u ubytovny auto (jupí!). Oba jsou Ukrajinci. Nasadím psychosympošku a poprosím o mobil.
Mně je 31 let. Svůj první mobil jsem dostala, když mi bylo 13. A od té doby si pamatuju jedno jediný telefonní číslo. Číslo mýho táty. Člověka, který umí řešit problémy, rozumí autům a motorkám, známý má všude a s telefonem u ucha už se narodil.
V ruce držím telefon, na kterém poznávám akorát symbol zeleného sluchátka, protože všechno ostatní je v ukrajinštině. Snad poprvé v životě zadávám číslo i s předvolbou. Táta nezvedá. Asi v neděli odpoledne nečekal žádnej telefon z Ukrajiny.
"Nejede?" zeptá se mě Ukrajinec, který zrovna opravuje auto.
"Kaput. Motor? Oukej. Vrm vrm. Ale kolo? Nic," popíšu závadu na motorce. Takhle mimochodem mluvim s každym mechanikem bez ohledu na národnost. Namísto kvapné pomoci se dá Ukrajinec do kvapného smíchu a já se s nepořízenou vydávám zpět na cestu.
Už jsem fakt opocená, ruka mě bolí, záda mě bolí, a vím, že přes další vesnici to nedám, protože začíná docela nehezkym stoupáním.
Mimochodem, pánové, statistiky opravdu mluví spíš pro vás. Příště normálně můžete u ženy tlačící očividně nepojízdnou motorku po krajnici, zastavit a já nevim, třeba nabídnout pomoc. Za všechny šedesátikilové mileniálky v nouzi vám slibuju, že vás neznásilníme.
Žádné auto nezastavilo, žádní lidí nešli, takže odtlačím motorku těsně na hranici vesnice na plácek u rodinných domů. Překryju jí plachtou, kterou mám pod sedačkou a vzdávám se definitivně naděje, že jí ještě dneska ustájím doma.
Pa broučku. Mě čeká ještě 6 kilometrů domů.
Peníze na autobus nemám, protože všechno platím mobilem, který nemám. Déšť se blíží. A moje tělo přepadne náhlý záchvat smíchu. Psychosympoška šla spát a teď budu už jenom psycho. Směju se nahlas nad vlastním osudem uprostřed vylidněný vesnice. Po deseti minutách chůze konečně potkávám dalšího člověka. Otec dvou dětí mi s velkou opatrností podává svůj telefon. Táta nezvedá. Prostě nezvedá. Směju se já, pán i dvě jeho děti. Jedno z dětí situaci odborně zhodnotí slovy: "Hahaha, mrtvá motorka, to je blbý." Je chytrej. A já jdu dál.
Zatímco si to odevzdaně šinu si mezi poli doprovázená černými mračny značící blížící se déšť, rozzáří mi potemnělou silnici dva zářivé světlomety blížící se ke mně nepřiměřeně vysokou rychlostí. To je moje žena! Vrátila se! Nasedám do auta a propadám další vlně smíchu.
"Kde mam ten telefon, prosimtě? Já musim zavolat tátovi."
"Ten je doma."
"Tak mi dej svůj."
"Ten je taky doma."
"Ty jsi mě jela zachránit a nevzala ani jeden mobil? Ty vole, co kdyby se mi něco stalo?"
"Tak bych sehnala pomoc a od někoho si půjčila telefon."
"JO?! O tom bych ti, ty vole, mohla vyprávět!"
Dorazíme domů a já hned volam tátovi, který mezitím zavolal zpět na jedno z těch čísel a to mu řeklo, že "mrtvá motorka, to je blbý."
Otázkama, jestli jsem v pořádku si táta hlavu neláme a rovnou přechází do akce na záchranu italský motorky, ke kterým má velmi intenzivní vztah. Dokonce na celou rodinu uvalil embargo na pořízení jakékoliv motorky, která není italská. Prý se mam vrátit do vesnice, obejít domy, na někoho zazvonit a nechat motorku u něj, aby jí nikdo neukradl.
Doposud byla moje mise s navazováním vztahů s cizinci poměrně neúspěšná a můj táta chce, abych teď chodila k nim domů. Radši obětuje život svojí dcery než by riskoval, že se někdo zmocní italský motorky, kterou s námi osobně vybíral.
Moje nechuť potkávat další cizí lidi a - fuj - mluvit na ně, aktivuje moje reflexy a já okamžitě volám kolegyni z práce, o níž náhodou vím, že má známého, který má známého….no prostě, vím o zahradě, která by mohla dát domov mé motorce! A tak se taky stalo.
Vrátím se na místo činu a dotlačím s Deny pomocí Vespu dalších několik set metrů k neznámému muži pod židovský hřbitov. Měl sice knír a zatmavovací brýle, což jsou dvě podezřelé věci naráz, ale taky měl kočku, takže jsem ho vyhodnotila jako adekvátního pěstouna mé motorky.
Italské přísloví praví:
Il bue mangia il fieno perché si ricorda che è stato erba
Nevim, co to znamená, ale zní to hodně italsky a mojí motorce přeju do servisu brzké uzdravení.
Non vedo l'ora di vederti, mio levriero italiano!