Svatomartinské hovnobraní

Záhadou našeho domu je schopnost každého našeho psa nepozorovaně opustit zahradu. Tenhle um se nějak záhadně přenáší z jedné psí generace na druhou. Snažíme se držet krok, a tak támhle ucpáváme díry kameny, támhle přiděláváme další a další latě, tu a tam uložíme přes latě ještě prkno. Za náš plot by se v The Walking Dead rozhodně nestyděli a stoprocentně by za ním přežili nejednu zombie apolakypsu.

Akorát náš plot, který udrží hladový zombíky venku, neudrží jedinýho mopse uvnitř.

Nejinak je tomu s naší nejmladší mopsinou Judy. Tu Deny z nějakýho zvláštního důvodu pokaždé vypustí na zahradu přesně ve chvíli, kdy potřebuju dělat něco, co vyžaduje mojí maximální pozornost.

Nejinak tomu bylo minulý týden, kdy jsem natírala střešní latě hnědou lazurou a Deny přišlo jako super nápad, když mi Judy bude dělat společnost. Ideálně olizováním čerstvýho nátěru nebo posezením na právě dotřených latích. U branky mě pak Deny, jedoucí na svojí pondělní lekci jógy, ledabyle odmávne rukou na rozloučenou a mizí za obzorem.

Střídavě kolem mě probíhá Judy s nejrůznějšími předměty narvanými v tlamě. Víčko od lazury, moje mikina, moje bota, moje brýle, hadr neznámého původu, psí lejno, asi psí lejno….Rozhodla jsem se její přebytek energie ventilovat na procházce, než mi s tím lejnem donese v hubě i jeho stvořitele.

Doběhnu do baráku, převleču se do něčeho, v čem mě můžou potkat sousedi, aniž by si pomysleli, že jsme úplně na dně a vyběhnu pro Judy na zahradu. Jakmile dveřma netrefím mopse čekajícího na vpuštění dovnitř, vím, že něco nesedí. Neslyším chrochtání. Volám Judy, ale Judy nikde. Náš trenčínský Houdini zmizel.

Standardně Judy utíká k jedinému sousedovi, kterého nemůžeme vystát. On a ostatní lufťáci se už ale před místní zimou jeli schovat do svých paneláků a přepečovaných domů zpátky do města. Moje kroky tedy vedou nejdřív jeho směrem, ale jímá se mě panika, kam mopsina asi zamíří, až zjistí, že jeho branka je zavřená.

Judy dle očekávání nechrochtá před sousedovou brankou a po mně sápe beznaděj. Sprintem vyběhnu na začátek příjezdové cesty k našemu domu a za hlasitého dunění mého srdce v hrudníku rozmýšlím, jestli se dát vpravo nebo vlevo. 

Zanedlouho si ale všimnu rozmazaný bílý skrvny ve výběhu pro drůbež, který je součástí místní hovězí farmy.

Kdo kdy viděl živýho mopse asi ví, jak těžký je vůbec rozeznat jeho placatou hlavu od jeho pozadí a já měla identifikovat mopse zhruba na patnáct metrů. Rozvážným krokem jsem se tedy vydala blíž k výběhu plného přerostlých hus, kachen, slepic a uřvanýho kohouta. Vstupní branka byla otevřená a já už ani bližší pohled nepotřebovala. Je to naše mopsina. S jistotou, že právě degustuje hovna deseti chutí na ní zařvu věci, jakože fuj, ať toho nechá a spoustu dalších slov, který spokojeně ignoruje.

Dám se tedy do lehkého poklusu ve snaze její svatomartinský hovnobraní zastavit, ale v tom si všimnu, že to co se snaží pozřít není husí lejno, nýbrž kachna. To už se dám do sprintu plná nejistoty, nakolik dokáže pusa plná stoliček pozřít živou kachnu. Dlouhým skokem přiskočím k Judy, sedící na kachně s odhodlaným výrazem nikdy neuhnout. Strhnu jí z její oběti, usadím na zadnici a dám se do výchovného jekotu. K mé úlevě se kachna postaví a já vidím, že tenhle uslintaný chrochtající útok přežila. Úleva mě přejde, když stojící kachna dosáhne úrovně mých kolen, vrhne na Judy takový opovržlivý a hodnotící výraz a spěšně běží za svými kámoškami, které za hlasitého kdákání celý incident sledovaly z bezpečného rohu výběhu. 

Naše mopsina si za svou oběť zvolila běžce. To je taková ta kachna co běhá ve stoje. Judy převyšuje asi třikrát. Nevím, co si myslela, že s kachnou dokáže, protože Judy pravidelně přepere i naše kočka. Myslím, že se opět ukázalo, že Judy, která vyrostla v množírně má asi tak stejně pudu sebezáchovy, jako její máma Deny, která vyrostla na sídláku. Zkrátka, to nejhorší už viděly a teď pro ně žádná výzva není dost velká.